pondělí 21. února 2011

Ordinary day look - Anna Kruglová




Jaký styl líčení nejvíce používáš?
 Tvářenka, make-up nebo pudr (většinou v zimě, když nejsem opálená). Obvykle mám černé linky po celém horním víčku a jen do půlky na spodním. (neobtahuji celé oko).
 Používám tmavě-béžové a šedé stíny. Řasenka samozřejmě také nesmí chybět.


Kolik času obvykle strávíš ráno líčením?
 Ráno strávím s líčením maximálně 30 minut.


Používáš make-up?
 Ano, ale když jsem opálenější, tak ne.


Je nějaký kosmetický výrobek, který by jsi všem doporučila?
make-up : Lumine
řasenka a tvářenka: Dior

sobota 19. února 2011

Ordinary day look - Jana Hradilová




Jaký styl líčení nejvíce používáš?
Světlý Pudr, tmavší kuličkový pudr, tvářenku
Oči: nejdřív nanesu růžový (fialový) krémový stín, na ten sypký ve stejné barvě. Do vnitřního koutku nanesu bílý stín, který s růžovým spojím světle růžovým a do vnějšího koutku nanesu barvu, kterou sladím s oblečením. Černou linku nanáším nahoru i dolu do půlky oka. Celé zakončím řasenkou :-)


Kolik času obvykle strávíš ráno líčením?
Něco kolem 20 minut.


Používáš make-up?
 Nepoužívám


Je nějaký kosmetický výrobek, který by jsi všem doporučila?
řasenka - Clinigue

čtvrtek 3. února 2011

můj životopis

Sesmolila jsem svůj neformální životopis kvůli VŠ. Jsou to kraviny, ale když už jsem to psala... :-D

Neformální životopis
2. února 2011

Jmenuji se Marcela Žacová a narodila jsem se v Praze 20. května 1992 ve večerních hodinách.
Již od raného věku jsem byla velmi živé dítě. Pády, odřeniny a spousty nebezpečných aktivit byl můj denní chleba. Na druhou stranu jsem se pořád pohybovala a byla jsem velmi společenská. Naučila jsem se tím vycházet se skupinami i s jednotlivci, jelikož k některým zákazům (nelezte na tu borovici!) je třeba mít komplice, a někdy hodně kompliců. Je pravda. že odřená jsem většinou byla jen já. Myslím, že v tomto období moje matka dokázala, že je ta nejsilnější osobnost pod sluncem, protože ji ze mně neodvezli rovnou do blázince, naopak se snažila moje chyby eliminovat.
Když jsem ale nastoupila na základní školu v Roztokách u Prahy, byl to trochu problém. Moje živost se většině učitelů nelíbila – nebyla jsem zlobivá, to ne, jen sem prostě nedokázala být chvíli v klidu. Zřejmě z toho důvodu se u mně vyvinula dyslexie. Začala jsem tedy chodit do pedagogicko-psychologické poradny k panu doktorovi Kšajtovi a na speciální kroužky. Pomocí nich, jsou tyto projevy již minimální.
 Jenže moje živost tu byla pořád. Co tedy s ní? Moji rodiče našli perfektní řešení, a to postrčením k nějaké mimoškolní činnosti. A ano, začala jsem baletit. V základní umělecké škole, kde jsme měli starou a zahořklou paní učitelku. Ale to mi ani nevadilo, protože mě to bavilo. Ponořila jsem se do krásných dresů a piškotů. Jenže paní učitelka začala mít velké deprese – opravdu nevím čím to bylo, když se na to dívám s odstupem, myslím, že se dělo něco s její rodinou. Protože její výlevy vzteku a ječení na nás, byly čím dál tím častější. Jelikož si většinou nenechám nic líbit, byla jsem s ní v konfliktu pořád. Nezáleželo na tom, jestli se snažíme nebo ne, vždy si něco našla. Naprosto mi tím balet zhnusila. Proto jsem odešla a začala tancovat v Praze na Stanici techniků, kde můj starší bratr Ondřej chodil na kroužek modelářů  a o patro výš byly taneční sály. Zde se nás ujal učitel, jehož jméno si bohužel nevybavuji. Vím že byl vysoký, mladý a měl vyholenou hlavu. Co bylo ale důležité? Bral nás jako sobě rovné, snažil se nás co nejvíce motivovat, povídal si s námi o životě a o chování, každý náš neúspěch bral jako svůj vlastní a snažil se z nás udělat co nejkvalitnější lidi a to nejen po stránce taneční.
Tak to byla má taneční stránka života, která ještě hojně pokračuje, ale to bych zabíhala moc daleko. Vrátím se i k mým jiným zájmům. Tak například věda. Můj otec mě už odmalička vedl k zájmu o vědu. Je jedno, jestli to byla fyzika, biologie nebo chemie. Jezdili jsme na vodu, na kolech, chodili na houby a přitom jsme rozebírali kvantový vesmír, atomové bomby nebo jak vzniká bouřka. Proto jsem nikdy neměla problémy s přírodními vědami, ba naopak přilnula jsem k nim a byla v nich dobrá. Rozvinula jsem si tím i dobré logické myšlení a schopnost spojovat si vědomosti dohromady. Sice tím trpěly jiné předměty, jako například angličtina, která mi nikdy nešla a asi nikdy úplně tak skvěle nepůjde, ale měla jsem nějaký ten směr.
Další moje důležitá vášeň je čtení. Kdysi jsem dostala pohádkovou knížku o medvídcích, která měla obrovská písmena. Přečetla jsem ji asi dvacetkrát a od té doby miluji čtení. Chodím si do knihovny odpočinou a nasávat vůni knih, které ve mně vyvolávají pocity klidu. Bavilo mě číst fantasy, ale dětské oddělení mi přišlo prostě příliš dětské. Přišlo mi, že nevyužívám potenciál knih, že snění je sice krásné, ale chce to něco víc, což mi většina dětských knih nějak nemohla nabídnout. (A navíc dětské oddělení je opravdu malé) Chtěla jsem do oddělení pro dospělé a vybrat si nějakou knihu. Klidně knihu, kterou nebudu chápat, ale budu moct jít kolem ní a nebude na mě volat veselými obrázky a princi, ale tím že si řeknu: To je ona, tuhle chci číst. A ne: tuhle bych si chtěla přečíst, ale nesmím. Proto jsem se, když mi bylo asi deset let, vplížila do oddělení pro dospělé (výmluva byla školní projekt), a tak jsem objevila poličku začínající na K. Na velké K jménem Stephen King. Asi to nebyla kniha vhodná pro desetiletou holčičku, ale já se do toho úplně zamilovala. Když paní knihovnice viděla mé nadšení, dovolila mi, abych si Kinga mohla půjčovat. Proto miluji knihy s co nejvíce stránkami, čím více stránek, tím více mě motivuje číst a číst.
Je pravda, že když mi bylo deset, byla jsem nejživější dítě ve škole. A tentokrát nejenom živé, ale zlobivé. Asi to bylo i dětmi, kteří se mnou chodili do třídy, ale to nic nemění na faktu, že jsem byla naprosto příšerná. Nedávala jsem pozor, provokovala učitele a všechno, co je mohlo naštvat jsem udělala. Tehdy jsme hráli ještě na „nejlepší kamarádku“, a s tou mou jsme toho vyvedli spousty. Byly jsme hodně drzé a jelikož Simona byla takový strašpytlík, vždy když se nám někdo rozhodl „dát za vyučenou“ já sem byla ten kdo zaujal obranný postoj a snažil se z toho vybruslit. Proto umím dobře mluvit (zkuste si někdy uklidňovat ředitele, kterému jste hodili do kávy křídu), ale také jsem takzvaná dobrá duše. Někdy si myslím že to hraničí až s naivitou a neschopností rozpoznat využívání.
V šesté třídě jsem se zklidnila. Zřejmě sem pochopila, že toto chování k ničemu nevede, že je to sice zábava, ale může to i spoustě lidí ublížit. Také to možná bylo i přestupem na druhý stupeň, kde se s námi tolik nemazlili a kde už nás brali trošku jako osobnosti, a ne ty hloupé děti které nic neumí. Také to bylo určitě i mým zraněním. Jeden kluk na mě hodil skleněné dveře, za to že se mu má kamarádka smála. Mám na zápěstí 10 cm dlouhou jizvu a necítím pořádně tři prsty. Ten kluk toho litoval a omlouval se mi. Vím, že to nechtěl udělat, takže se na něj nezlobím, ale pochopila jsem, že zloba tvoří jen zlobu. A když takhle malý ležíte v nemocnici a vidíte že se vám snaží pomoci lidé, kteří vás ani neznají a vaši spolužáci se ani nepřijedou podívat, pochopila jsem, že nechci být jako oni. Ale že chci být jako ti doktoři. Rozdávat radost, pomoc a to za pouhý úsměv nebo díky.
Každopádně můj život se obrátil o sto osmdesát stupňů. Začala jsem se více učit (dobrá aspoň dávat pozor) a snažila jsem se být dobrý člověk. Co se týče tancování, tam to šlo od desíti k pěti. Můj učitel se zranil a už nemohl tancovat. Proto odešel a nahradila ho mladá studentka taneční konzervatoře. Ne že by byla špatná, to neříkám. Jen to už nebyla taková zábava. Hrozně na nás tlačila a to doslova. Když jsme neudělali placku, tak jsme se málo snažili. Co tedy udělala? Vzala nás pod zády a přimáčkla k zemi. Nejednou mi vyhrkly slzy, ale zakousla jsem se do toho a tančila pro sebe, ne pro ni. Na ní mi prostě nezáleželo, protože si myslela, že všechno dře ona a my se jen vezeme s ní. Je pravda, že zařídila spousty soutěží, ale tancovaly jsme my, ona nás jen vedla. Nic nebrala jako týmovou práci, ale jako tu svou. Čili tancování se mi zhroutilo, třída nic moc a s příchodem nového ředitele začali odcházet všichni učitelé, kteří za něco stáli. Co se stalo pak? Prostě jsem přestoupila s jednou holkou do Prahy.
Bylo to hrozně velké dobrodružství a už od konce roku jsem se těšila jak malá. Nový spolužáci, nový učitelé i nový způsob života. Věděla jsem, že je to ten správný krok. A také byl. Ve třídě nás přijali s otevřenou náručí a potkala jsem Lucii Čackou (o té později). Začala jsem chodit na latinsko-americké tance a jelikož jsme byli sportovní třída, měli jsme tělocvik pětkrát týdně. Toto období se mi velice zamlouvalo.
Ale co se nestalo. Moje kamarádka, se kterou jsem odešla do Prahy mě pořád tahala na trénink taekwon-da. To je bojový sport, který dělala a já sem si říkala – k čemu mi to bude? Ale jelikož latina mě moc nevzala za srdce (hrozně to tam všichni brali vážně a radost z tancování tam jaksi vyprchala), tak jsem šla. Vzala mě tedy do Roztok do tělocvičny základní školy. Do té mě známé a velice malé tělocvičny. Obdivovala jsem disciplínu a pravidla, která se tam dodržovala a také hrdost se kterou můžete nosit tobok a svůj opasek, který vyznačuje, jak jste na tom. Začaly jsme tedy cvičit. Já trénovala úder, zatímco jiní trénovali sestavy. Nevadilo mi to a snažila jsem se ze všech sil. Bylo to i způsobené tím, že do oddílu chodil jeden můj bývalý spolužák, který byl z party, která mě neměla moc ráda a smál se, že dělám jen to (důležitou věc kterou samozřejmě on neuměl, ale uměl se jiným smát). Když sem šla domů, vydali se za mnou tři dělníci (šli do hospody která byla stejným směrem), ale já se bála, protože to bylo pozdě v noci. Ale řekla jsem si – tak ať já umím úder a kdyby náhodou, tak jim ukážu. Samozřejmě by mě spráskali jako psa, znásilnili, podřízli a já bych se na nic nezmohla, ale šlo o ten pocit. Pocit, že se dokážete ubránit. Tak proto jsem začala místo tance dělat bojové umění. A ze všech tanečních klubů se nemůže žádný rovnat našemu oddílu. Vzájemná podpora, vzájemné tréninky, společné soustředění i společné společenské akce. Dokonce se dostavili nějaké úspěchy, pro mě je ten nejdůležitější první místo z mistrovství Čech v přerážení. Se svojí soupeřkou jsme měly stejný počet bodů, a tak jsme se musely rozstřelovat. Přerazily jsme asi osm desek, než se rozhodlo o vítězi (celý den se mi potom klepala ruka). Bohužel poslední dobou na to není moc čas.
Na konci deváté třídy jsem začala hrát na bicí. Byl to prostě impulzivní čin a hraji do teď. Co se ale tímto změnilo? Začala jsem se zajímat o uměleckou činnost. Speciálně o herectví a zpěv. Začala jsem tedy chodit k jedné studentce DAMU a připravovala se na herecké talentové zkoušky. Bohužel jsem se nedostala, ale můj zájem zůstal. Slečna mě ale opustila, protože odjela na Erasmus do Francie. Začala jsem tedy zpívat na základní škole Charlotty Masarykové. Je to jen koníček a dělám to pro radost. Jakmile mám zpívat před lidmi, zrudnou mi uši a pískám jak štěně. Co jsem udělala se svým zájmem o herectví? Začala jsem fotit. Sama ani nevím jak se to semlelo, každopádně jsem zjistila, že v České republice je spousty fotografů, kteří vlastní zrcadlovku a rádi fotí jen tak pro radost. A já tím vybiji svoje nutkání hrát.
Jelikož u focení je většinou potřeba vizáž, začala jsem dělat vizážistku. Vydělala jsem si na brigádě nějaké peníze a šla jsem si udělat kurz, abych mohla malovat sebe když fotím. Jenže na onom kurzu se změnil můj směr zájmu. Namalovala jsem pokusnou paní a ona zvolala: „jé to je krásné, děkuji.“ Ohromně mě to dojalo a řekla jsem si že budu malovat jiné lidi. Takže teď je to moje nová záliba a investuji do toho spousty peněz a času. Nechala jsem si udělat profesionální webové stránky a založila jsem blog o líčení, kde lidem radím jak nalíčit, jakým chybám se vyvarovat a prezentuji svoji práci.
V důsledku tohoto koníčku jsem se dostala k jednomu fotografovi, co má herecký soubor klaunů. Díky mé zálibě v herectví jsem neváhala a přidala jsem se. Dělali jsme klauny pro namyšlené děti v Beckylandu, které jste nezaujali skoro ničím (možná kdyby jste jim koupili mobilní telefon, tak by se na vás aspoň podívaly) Nicméně se tam nějaké to dítě našlo, které si chtělo hrát s klauny. To by ani nebylo tak důležité. Důležitý byl jeden večer. Jeli jsme na akci pro postižené děti. Bála jsem se toho, protože s těmito dětmi jsem neměla žádnou zkušenost. Jaké bylo mé překvapení, když se všem dětem po mém příchodu rozzářily obličeje. Byl to perfektní den a já se cítila mnohem užitečnější, než když jsem dělala klauna pro bohaté děti. Cítila jsem, že jsem jen svojí přítomností někomu udělala radost. A já si řekla, že ve svém životě chci dělat něco pro lidi. Na zdravotní školu bylo už pozdě a upřímně nedokázala bych to. Nedokázala bych do někoho píchnout jehlu, natož někoho řezat. – Tímto vzdávám hold všem sestrám a lékařům. Co tedy jiného dělat? Studuji ekonomiku, a tím moc lidem nepomůžu. Rozhodla jsem se proto pro psychologii. Byla to láska na první pohled. Myslím, že je to perfektní povolání pro mou osobnost. Myslím, že opravdu nesobecky ráda pomáhám, umím naslouchat a snažit se zjistit pravý problém. Jelikož jsem se tedy začala zajímat o tento obor, dozvěděla jsem se o možnosti dělat dobrovolníka. Proto jsem dobrovolník ve fakultní nemocnici Motol.
Ještě jsem nezmínila střední školu. Po mém neúspěchu s hereckou konzervatoří jsem se přihlásila na obchodní akademii. Na tuto školu jsem šla již se zmíněnou Lucií Čackou. Myslím že kolektiv je tu asi nejpřátelštější, který jsem ve svých školách měla a taky nejvíce upřímný. Na této škole mi to jde, mám ráda účetnictví, ekonomika je také zajímavá věda, ale chybějí mi zde jiné přírodní vědy jako chemie a biologie – jak já závidím prvákům kteří to již mají zařazeno v učebním plánu. Co se týče Lucie, ta mě opustila v druháku. Otěhotněla a teď má již skoro dvouletého chlapečka. Sem tam ji doučuji účetnictví.
Pochybuji, že to někdo dočetl až sem, ale co kdyby náhodou. Udělám tedy pár vět závěrem. Mám velmi pestrý život, stalo se mi spousty dobrých a spousty špatných věcí. Ve finále si ale myslím že jsem dobrý člověk a jsem hrdá na to jaká jsem.




úterý 1. února 2011

cukr, káva, limonáda....no spíše ten cukr

Je už to staré, ale mě se to pořád moc líbí. Toto léto Olga rozhodla že se půjde fotit. Se svojí kamarádkou Nikol jsme dorazili do Radotína a mohlo se začít.

 Téma bylo zvoleno: Holčička která jí cukr, nesmí a je přistižena :-D

Líčení bylo zvoleno velmi extravagantní, s hodně barvami a dokresleným obočím. Už si nepamatuji co přesně jsem použila za kosmetiku, vím jen, že se mi stíny hooodně sypaly. Vlasy a styl kouzlila Olga a samozřejmě brilantně. Grafická úprava Kuby také naprosto fenomenální. Co říct? Prostě to bylo skvělé.

Modelka: Nikol Blumentritová
Vlasy a styl: Olga Karpecká
Fotograf: Jakub Svozil